Marek Eben při uvedení filmu na MFF mimo jiné řekl: „Místo starých svazáků, kteří znepříjemňují v Žertu životy jiných lidí, povstali noví svazáci.“ Zmíněné svazáky dělí nějakých 70 let. Ti starší měli alespoň nějaké ideály, ti mladší pouze zabředávají do slouhovství.

„Už nastavovali zrcadlo?" ptá se syn rodičů ve filmu Vesničko má středisková, protože se chce vyhnout poučování, jak se dívat na film, který půjde v televizi.  Pro "nastavování zrcadla" máme instituci zvanou Ústav pro studium totalitních režimů, máme novodobé svazáky, kteří hlídají, aby se nám někdo chybně nedomníval to či ono. Chtějí udávat, nikoli diskutovat a přesvědčovat. Máme policii i tajné služby s informátory, víme, co kdo říká do telefonu, co komu píše i kde zrovna je a s kým. Moc má vše, co potřebuje pro případ, že by jí teklo do bot.

Odepsali jsme historii let 1948-89, měli jsme Gazdíka, který měl plnit programové prohlášení vlády, požadující aby děti "správně" chápaly minulost. To vše moc má a používá, takže lze předpokládat, že jen málokdo pochopí Kunderův Žert a jeho filmové zpracování. Málokdo pochopí budovatelské nadšení padesátých let líčené v úvodu filmu a snadnost s jakou mohla propaganda říct, že ti z druhé strany by raději válku.

Když nic jiného, Žert stojí za zhlédnutí kvůli poslední scéně, kdy Evald Schorm, hrající režimem postiženého evangelického kněze, říká Somrovi: "Nelze žít v trvalé nenávisti." Možná nás učiní odolnější proti záplavě nenávisti, která se valí z medií.