NĚCO SE MUSELO STÁT
 

Pokaždé když začínám číst novou knížku jsem nedůvěřivý. Opatrně zkouším první řádky, jestli můžu tomu člověku, co to napsal, důvěřovat. Nelže? Umí vůbec psát? A má o čem? Každého člověka poznáte podle toho, co dělá. V knížce Šikmý kostel jsem se okamžitě mohl ztratit. Přestal jsem vnímat svět kolem sebe. Najednou jsem byl v Karwiné. Viděl jsem ten domek v kolonii, viděl jsem rodinu Barbory a Pawla, byl jsem tam s nima. Rychle se mi otevřely staré obrazy taky proto, že jsem sám vyrostl kousek od Ostravy. A jazyk, kterým je knížka napsaná je mi blízký. Jezuskote co to máš za handerky. Nemysli na glupoty. Na židli visely galaty. A večer jedli kobzole. Byl jsem hned doma. Prvních padesát stránek jsem četl týden. Bylo to těžké čtení. Někdy jenom stránku a musel jsem to vydýchat. Někdy jenom dva odstavce a pauza. U stránky 38 jsem seděl celý večer Přemohl mě strašný smutek. Jak vůbec mohli zvládnout tak těžký život? To všechno? Maminka Barbora jde pěšky se svými dvěma dcerami pro sůl. Františka má dvanáct, Barča čtyři a ona sama těhotná, je v pátém měsíci. Jdou tři dny tam a tři dny zpátky. A při zpáteční cestě je nůše na zádech těžká a plná soli, takže když se potíte, sůl se rozpouští a zatéká vám do rozdrásaných zad. Některé mámy taky nesou v šátku svoje malé děti. A protože se nemůže zastavovat (to by bylo zdržování) děti čůrají celé dny do plen, které brzo celé prosáknou. A močovina pak těm jejich mámám rozežírá kůži na břiše. Do Weliczky se pro sůl chodí každý rok, ten zvyk se dědí z pokolení na pokolení. Je to nutnost. Aby rodina měla aspoň něco na přilepšenou. „Maminko, promiň, že nesu ten klacík až teď. Musela jsem Barce uvít věneček na hlavu. Slíbila jsem jí to. Možná, že teď bude šlapat rychleji, když ho bude mít na hlavě.“ Tak se v knížce popisuje situace, kdy dvanáctiletá Františka přinesla svojí mamce klacík, aby si mohla seškrábat bahno, které ji uschlo vevnitř v botě, protože šlápla do kaluže. Tahle maličkost vám totiž může z šestidenní cesty udělat peklo.

Proč to píšu. Včera jsem stál na zastávce tramvaje. Stály tam tři dívenky, mohly mít tak třináct, čtrnáct. Nadávaly na svoje matky. Ta kunda je úplně mimo, říkala jedna. Už mě fakt sere! Moje matka je taky vymaštěna kráva, řekla druhá. Pak jsem ještě zaslechl něco o buznách, nevím, co nebo kdo to měl být. Možná ta třetí máma. Dívenky se tvářily dost otráveně a ani na okamžik se u těch strašných slov nezarazily. Prostě normálka. Tragikomický obrázek: kousek ode mě stály tři nafouklé nutrie, špeky jim lezly snad úplně odevšad, v zadních kapsách upnutých kalhot samozřejmě mobil. Dvě měly v ruce cigáro, jedna se hrabala v hranolkách. Když nastoupily, zbytky cigaret bez mrknutí oka hodily na chodník.

CO SE TO STALO?

Co se stalo od věty „maminko promiň, že nesu klacík až teď“ k větě „ta kunda je úplně mimo“? Co se stalo od šestidenní cesty pro sůl až k čekání na zastávce na tramvaj s cigárem a hranolkama? NĚCO SE MUSELO STÁT. Začali jsme se mít dobře. To se stalo. Až moc dobře. Zlenivěli jsme. Zhrubli. A zhloupli. Netrvalo to ani sto let. Když máte všeho nadbytek, tak si dříve nebo později začnete myslet, že druhé lidi nepotřebujete. Nejprve širší rodinu: na co teta? Dyť je úplně pitomá. Akorát by nám to záviděla. A pak svoji rodinu: na co brácha? Dyť bych se s ním musela dělit. Taky jsme se přestěhovali do měst a ztratila se tak tvrdá práce rukama. Už nesázíme brambory, nesklízíme obilí, nechodíme nekonečné vzdálenosti po svých. Už dávno nenosíme vodu ze studny. Brambory si koupíme, zadnice si vozíme v autech, lednice máme napěchované jídlem. Svět nás nedrtí. Je to snadnější. Děti už dávno nemusí mít doma povinnosti, aby rodina přežila. Přece stačí, když se dobře učí ve škole. A někdy už ani to ne. Všimli jste si, jak se nám život přesunul úplně mimo rodinu? Pracujeme mimo rodinu, jíme mimo rodinu, bavíme se mimo rodinu, jsme nemocní mimo rodinu, umíráme mimo rodinu. Kolik lidí zajde někde v nemocnici, a přitom mají jedno jediné přání: aby mohli umřít doma a někdo je přitom držel za ruku. Většinu času během dne jsme v práci ve škole nebo někde a doma se všichni sejdeme až večer. Unavení až hrůza. Před 150 lety jsme žili jako rolníci. Devadesát procent z nás to tak mělo. A od slunka do slunka jsme byli spolu. Byl to strašně těžký život, ale byl dobře čitelný a předvídatelný. Byl jednoznačný a důvěrně známý: pomáhali jsme si a museli jsme usilovat. Vážili jsme si věcí. Muselo to tak být, jinak bychom nepřežili. Chcípli bychom hlady. Byl to strašně, strašně tvrdý život, ale byl zdravý.

Dneska je to jinak. Máme se tak dobře, až je to celé pomotané. Rychlé a povrchní. Jsme zpovykaní a rozežraní až hrůza. Milujeme prachy a pohodlí. To je asi ten klíč, to je to, co chceme nejvíc: prachy a pohodlí. Mít všechno a hned. Užívat si. Je to asi pochopitelné pro tom všem, co jsme v minulých stoletích a tisíciletích zažili a prožili. Už žádný hlad. Žádná zima. Žádné nemoci. Žádné starosti. Prostě se chceme mít dobře. Ok, akorát jsme to dost přeťápli. Když totiž žijete rychle, jedete po povrchu, jinak to ani nejde. Ztrácíte tím ale cit pro život. To se dříve nebo později prostě musí stát. A pak už je jenom otázka času, kdy člověk otupí a přestane vnímat, jak se k sobě chováme a jak o sobě mluvíme: doplatí na to naše vztahy. Rád bych se přimluvil za „méně je někdy více“.
 

Přimlouvám se za výchovu k úctě k rodičům.

Přimlouvám se za povinnosti dětí v rodině.
 

Šikmý kostel není knížka, ale zrcadlo. Je to obžaloba našeho povrchního života, který pomalu, ale jistě přestává dávat smysl. Nebo co myslíte vy, umanuté kundy?

zdraví vás Marek Herman